PSINA

Asi každý, kdo se pohybuje ve světě kynologie, nebo se alespoň okrajově zabývá problematikou chování a výchovy psů, alespoň jednou v životě zaslechl větu:„Ten pes něco dělá nebo nedělá, protože je dominantní“ a „je potřeba mu ukázat, kdo je alfa“, případně „vůdce smečky“. Jak se ale k problematice dominance a „vůdce smečky“ staví současné etologické poznání a je skutečně celá problematika tak jednoznačná, jak nám jí předkládají některé televizní pořady a instruktoři na kynologických cvičištích i mimo ně?

Protože každé pojednání by mělo začínat definicí pojmů, formálně vzato bychom měli začít definicí pojmu „dominance“. Zde ale narážíme na první problém, protože samotná definice překračuje rozsah tohoto článku. Zde se tedy spokojíme s definicí pojmu „dominance“ v kontextu etologie tak, jak jej uvádí Dr. Patricia B. McConnell. Ta dominanci definuje jako „prioritní přístup k preferovaným, omezeným zdrojům“ a demonstruje ji na následujícím příkladě: „Pokud vhodíte mezi dva psy vepřovou kotletu a oba dva tito psi mají o tuto kotletu stejný zájem, dominantní je z těchto dvou psů ten z nich, který kotletu získá“, nejlépe ještě po několika zopakováních tohoto pokusu a jejich vyhodnocením. A to je všechno. Tzn. v kontextu etologie pojem „dominance“ bezprostředně neříká nic o tom, kdo je vůdce a kdo je podřízený, kdo koho ovládá a kdo je „vůdce“. Většina z nás ale problematiku „dominance“ a „submisivity“ zpravidla zná v poněkud jiném významu. V tomto významu je obvykle „dominantní“ jedinec považovaný za vůdce a „submisivní“ jedinec za podřízeného. Určuje tedy, „kdo tady tomu šéfuje“ a „kdo tady bude poslouchat, potažmo „kdo si co smí a nesmí dovolit“. Často se také mluví o smečce a „alfa jedinci“, který má v rámci smečky nejvyšší postavení – alfa si smí dovolit všechno a určuje, co smí a nesmí ostatní, kteří jsou mu podřízení. Ve vztahu člověk-pes poté často slýcháme, že člověk musí být pro psa alfa a co si k němu pes smí nebo nesmí dovolit.

Teorie dominance má svůj původ v pozorování chování vlků, nejbližších příbuzných psů. Tato teorie vznikla na základě pozorování vlčích smeček chovaných v zajetí, kde se vyskytuje velká koncentrace nepříbuzných jedinců na malém území. V tomto prostředí pak často nastává situace, že zvířata mezi sebou mají poměrně striktní hierarchii a tato hierarchie bývá často poměrně lineární – tzn. zde bývá poměrně jednoznačně určeno, kdo je nadřazený a podřízený a kdo má právo se rozmnožovat. Zde má také svůj původ označení „alfa pár“, tzn. jediný pár ve smečce, který má právo rozmnožování. Tato teorie má ovšem ve vztahu pes-člověk, několik zásadních trhlin.

První z těchto trhlin je právě uvedený fakt, že tato teorie stojí na pozorování zvířat chovaných v zajetí, což ale vypovídá poměrně málo o tom, zda se jedná o přirozenost daného druhu. Oproti tomu vlčí smečky v jejich přirozeném prostředí pozorujeme pouze několik posledních let. A současné etologické poznání v oblasti vlčích smeček přináší zásadně odlišné poznatky od těch výše uvedených. David Mech ve svém článku „Whatever happened to the term Alpha Wolf“ (co se stalo s termínem „Alfa vlk“) http://4pawsu.com/alphawolf.pdf označuje termín „Alfa vlk“ za jednoznačně zastaralý z následujícího důvodu. Ve svém přirozeném prostředí jsou vlčí smečky mnohem menší, než se předpokládalo a jedná se o rodinnou strukturu rodičovského páru a jeho potomků. Tuto smečku tedy přirozeně vede rodičovský pár, který zároveň dohlíží na to, aby nedocházelo k příbuzenskému páření mezi potomky. Ale vzhledem k tomu, že jde o rodinnou strukturu, je tato role vůdců přirozená a nedochází zde k soubojům o postavení. Ostatně rodiče nemají důvod k tomu usurpovat si postavení na svých dětech, z hlediska teorie evoluce je pro ně v některých případech výhodné se pro svoje potomky obětovat a zajistit tak přežití vlastního genotypu. Poté, co tito potomci dospějí, rodinnou smečku opustí a založí si své vlastní smečky, které přirozeně vedou na základě vztahu rodič – potomek. Toto pozorování tedy vyvrací zakořeněné tvrzení, že pro vlky je přirozené chování dostat se co nejvýše v hierarchii smečky a o své postavení bojovat s použitím síly.

Druhou, pro nás mnohem důležitější, trhlinou je fakt, že se zatím nikomu nepodařilo prokázat, že by zvířata tvořila hierarchii mimo svůj vlastní druh. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by psi považovali člověka za součást své smečky a snažili se získat vyšší společenské postavení na jeho úkor. Ve skutečnosti je tomu právě naopak – pes je jediným živočišným druhem, který je člověka ochoten přirozeně akceptovat jako nadřazený druh a aktivně s ním spolupracovat. Jak jsem uvedl již v předchozích dílech, právě díky této, umělým výběrem získané, vlastnosti psů, jsou psi na rozdíl od nedomestikovaných zvířat ochotni se člověku podřídit a učit se na základě nátlaku a trestů. Pro nás jako pro lidi to ale znamená, že máme možnost tyto metody použít, nikoli to, že je použít musíme, protože jinak nás psi nebudou respektovat. Naopak se ale podařilo prokázat, že celou řadu chování, které bylo dříve považováno za projev dominance, je možné odstranit na základě technik modifikace chování, zcela bez použití nátlaku.

Nyní se tedy nabízí zásadní otázka. Pokud je celá teorie „dominance“ a „alfa jedince“ ve vztahu člověk – pes zcela zcestná, jak je tedy možné, že se jedná o teorii mezi cvičiteli psů natolik oblíbenou a na této scéně tak hluboce zakořeněnou? Podle mého názoru je tomu tak proto, že se jedná o přirozený pohled na věc. Ovšem nikoli přirozený pro psy, ale pro nás, pro lidi. Vezměme v úvahu, že prakticky celá západní civilizace je soupeřivou kulturou. To znamená, že uspořádání naší společnosti stojí na pevné hierarchii, nadřazenosti a podřízenosti a snaze získat co nejvyšší společenské postavení. Vyšší společenské postavení neznamená pouze přístup ke zdrojům a moc ovlivňovat životy ostatních, znamená i vyšší stupeň svobody. Tento pohled je nám všem blízký, všichni se s ním denně setkáváme v zaměstnání, ve škole, nebo při komunikaci s úřady. Bohužel je mnohem méně blízký našim psům a často z něj vyplývají velmi smutné konce.

Teorie dominance byla po dlouhá léta využívána k ospravedlnění hrubého zacházení se psy. Sám znám ze své praxe několik lidí, kteří se ke svým psům chovají hrubě, přestože se jim to ve skutečnosti příčí, ale někdo, koho považují za autoritu, jim řekl, že to jinak nejde, že je jinak pes nebude poslouchat a respektovat je. Nutno přiznat, že dlouhou dobu tomu tak možná doopravdy bylo, že jsme prostě nevěděli, jak psa některá chování naučit nebo odnaučit bez použití nátlaku. Když jsem jim následně ukázal, že dnes už to umíme, bylo na nich vidět, jak obrovský kámen jim spadl ze srdce a jak to vztahu s jejich psem prospělo. Naštěstí tedy věda a poznání v oblasti tréninku zvířat za několik posledních let významně pokročila a my máme k dispozici celou řadu zdrojů, na základě kterých můžeme vztah se svými psy budovat na základě vzájemného respektu a porozumění. O konkrétní příklady se s Vámi podělím v následujícím díle, do té doby prosím přijměte mé doporučení. Pokud se někdy vyskytnete na lekci u někoho, kdo Vám na první výcvikové hodině sdělí, že Váš pes Vás neposlouchá kvůli tomu, že je dominantní a vy mu musíte názorně ukázat, kdo je tady alfa, slušně mu poděkujte a co nejrychleji vykliďte prostor. Protože alternativa existuje a i v naší republice už jsou skvělí trenéři, kteří Vám ukážou jinou, jak pro Vás, tak pro Vaše psy, příjemnější cestu. Možná dá trochu práce je najít, ale výsledek za to každopádně stojí.

Jakub Beran

Vyšlo v časopise Haf a Mňau, č.2015-5/6

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek