PSINA

V minulém díle jsme rozebrali pojem „psí dominance“, vysvětlili jsme si, jak teorie „vůdcovské dominance“ vznikla a proč je ve světě moderního tréninku zvířat považována za zastaralou a překonanou. V dnešním díle se na tuto problematiku podíváme z praktického pohledu, ukážeme si konkrétní situaci, která je ve světě pejskařů často interpretována jako „on je dominantní“ a nastíníme možná řešení problému.

Většina z lidí, kteří mne požádají o konzultaci v oblasti problémového chování psů, obvykle přijde s názorem, že jejich pes je dominantní a jak pro něj mají být tím správným vůdcem smečky. Moje první rada obvykle zní „v první řadě zapomeňte na to, že Váš pes je dominantní“. Problém s tímto tvrzením není ani tak ten, že by to za žádných okolností nemohla být pravda, byť bychom museli připustit poměrně velkou vůli od definice pojmu „dominance“ v etologickém slova smyslu, kterou jsme rozebrali v minulém díle. Potíž je v tom, že tvrzení „on to dělá, protože je dominantní“ nedává příliš prostoru pro objektivní analýzu situace, těžko se s ním diskutuje a velmi obtížně se vyvrací. V podstatě z něj vyplývá jediná řešení – „je potřeba mu ukázat, kdo je tady vůdce“, což obvykle nebývá pro takového psa nic, o co by nějak zvlášť stál, ale, což je mnohem horší, zmíněný proces v sobě málokdy nese pro zvíře srozumitelnou informaci o tom, „co že vlastně dělá špatně“.

O psovi, který leží na posteli nebo si hlídá pro něj cennou kost nebo misku s potravou a pokud se k němu majitel přiblíží, začne vrčet, jsem se už zmiňoval v jednom z předchozích dílů. Také jsem v něm uvedl, proč odbourání tohoto chování pomocí trestu nepovažuji za obecně nejšťastnější nápad.  Je možné, že za jistých okolností přinese rychlý výsledek. Zároveň je ale velmi pravděpodobné, že s sebou ponese celou řadu dalších problémů, z nichž některé mohou být mnohem závažnější než to původní vrčení. Nenastínil jsem ale, jak by se podobná situace dala řešit pomocí metodiky pozitivního posilování a protipodmiňování. V následujícím textu se o to pokusím. Berte prosím v úvahu, že se jedná pouze o velmi obecný popis, konkrétní postup je vždy potřeba přizpůsobit konkrétnímu psovi na míru a bez předchozí konzultace s odborníkem se do něj na vlastní pěst rozhodně nepouštějte.

O problematice střežení zdrojů a jeho řešení napsala vynikající publikaci Jean Donaldson, s názvem „To je moje!”. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Plot. Postup, který zde uvedu, vychází z velké části z ní, rozhodně ji ale majitelům, kteří podobný problém řeší, doporučuji přečíst celou.

V první řadě je potřeba uvědomit si, že střežení zdrojů bezprostředně nesouvisí s „dominancí“ ani v jednom z významů, které jsem uvedl v minulém díle. Byť definice Patricie McConnell říká, že dominance je o přístupu k preferovaným zdrojům, zároveň uvádí, že se jedná o zdroje, které v té době nemají vlastníka. Jinými slovy, pokud pes tu kost už „drží“ a z jeho pohledu je „jeho“, potom její střežení není z definice automaticky projevem dominance. Pokud budeme pojem „dominance“ vnímat v kontextu sociální hierarchie, tady je situace ještě průhlednější. Je známou věcí, že zatímco psi, kteří jsou „silní zdrojaři“, se při bránění zdroje velmi často pomočí, neudrží stolici a stresem se roztřesou, sebevědomý a „asertivní“ jedinec, takový, kterého bychom mohli označit „dominantním“, ji často odevzdá, protože prostě chápe, že o nic nejde. Není to zdaleka jediný případ (ve skutečnosti je střežení zdrojů vrozené a vyskytuje se u všech psů, pouze v rozdílné míře), ale střežení zdrojů se často vyskytuje u psů z nevyhovujících podmínek, kteří byli týráni hladem. Takový pes si prostě na misku sáhnout nenechá, protože dospěl na základě předchozích zkušeností k názoru, že jde o otázku života a smrti. Ať už je ovšem příčina jakákoli, stále se jedná o chování jako každé jiné a k jeho odbourání lze velmi úspěšně použít techniku protipodmiňování.

Postup by tedy mohl vypadat přibližně takto: V první fázi předáme psovi misku s potravou a odejdeme do vzdálenosti, kde pes naší přítomnost ještě pohodlně akceptuje. Z této vzdálenosti psovi směrem k misce odhazujeme pamlsky, které jsou pro něj atraktivnější než obsah misky. Postupně a v jednotlivých krocích snižujeme vzdálenost mezi námi a miskou. Po celou dobu respektujeme to, že pokud nám pes dá najevo (třeba zavrčením), že si chce situaci zastavit, tak to respektujeme a odejdeme, zároveň s tím ale zmizí i šance na získání odměny. Situace, kdy pes zavrčí a zjistí, že si tím může situaci zastavit, je ale v celém procesu pouze „záchrannou brzdou“, která by měla nastat co nejméně, ideálně nikdy. Naším cílem je nastavit kritéria cvičení tak, aby zvíře uspělo, což v tomto případě znamená, aby pochopilo, že když se vyskytujeme poblíž misky, je to pro něj šance něco získat, ne ohrožení. V procesu pokračujeme dále po nejmenších možných krocích, až nakonec dospějeme do fáze, kdy se může u misky sklonit a odhodit pamlsek vedle ní, přihodit jej přímo do misky, misky se dotknout a poté do ní vhodit hrst pamlsků, až si ji nakonec můžeme vzít, pamlsky do ní vložit a zase ji zvířeti vrátit… Postupem času můžeme prodloužit čas, po který si misku necháme, než přihodíme pamlsky a misku vrátíme.

Toto cvičení byste nikdy neměli provádět bez konzultace s odborníkem, existuje zde totiž velmi mnoho možností, že „se něco nepovede“ a situaci to ještě zhorší, případně tím sebe nebo ostatní (třeba lidi, se kterými sdílíte domácnost), vystavíte nebezpečí. Zde uvádím pouze některá možná rizika, jejich výčet není zdaleka kompletní:

1. Uvedené cvičení nikdy neděláme s vyhladovělým zvířetem. Pokud má zvíře hlad, zvýší se jeho míra agresivita, čímž se sníží šance na úspěch a sami sebe vystavujeme riziku napadení
2. Tento nácvik by neměl být jediným způsobem, kterým zvíře obdrží svou denní dávku potravy. Váš pes má právo na to se v klidu najíst bez toho, aby ho u toho někdo obtěžoval a pokud má problém s Vaší přítomností u misky, musíte mu nechat možnost se, odděleně od tohoto nácviku, mohl v klidu a nerušeně nasytit.
3. Délka tohoto nácviku je vždy individuální, pokud se jedná o zvíře, u kterého je intenzita střežení nízká a nácvik provádí zkušený trenér, postup je obvykle rychlý a výsledky se dostaví v řádu dní. Pokud jedna z těchto podmínek neplatí, pokrok se může dostavit až za dobu několika týdnů či měsíců. Je výhradně o citu trenéra, jak citlivě jednotlivé kroky rozfázuje a jak dlouho každý z nich bude procvičovat.
4.  Tento způsob nácviku klade poměrně velké nároky na schopnost trenéra „číst zvíře“ a jeho schopnost odhadnout, jak blízko je v každou konkrétní chvíli u prahu agresivity.
5. Celé cvičení je značně náročné na mechaniku pohybu trenéra – způsob, a tempo, jakým se pohybuje směrem k misce, pohyb, kterým podává pamlsky (příliš rychlý pohyb v nevhodnou chvíli může mít velmi nepříjemné následky).

 Ještě jednou tedy prosím berte na vědomí, že cílem tohoto článku není poskytnout vyčerpávající a bezpečný návod, jak uvedený problém řešit. Uvedený postup slouží pouze k tomu, aby z něj čtenář získal náhled na to, jak se dá daný problém řešit a poskytuje alternativu k pohledu, který nabízí „teorie dominance a vůdce smečky“. Konzultace s odborníkem je v tomto případě nutnou podmínkou k dosažení úspěchu a minimalizaci rizik.

Jakub Beran

Vyšlo v časopise Haf & Mňau, č. 2015-7/8

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek