Originál kolekce na Zoot.cz

Úvod » Články

Respekt a důvěra – černá a bílá?

publikováno 14.01.2016

Za dobu, co se pohybuji ve světě kynologie, se mi často stává, že pokud má někdo problém se svým psem, dostane se mu univerzální odpovědi, že „v jeho vztahu se psem chybí respekt a důvěra“, případně že majitel psa má „nějaký problém sám se sebou a přenáší ho na psa, což je příčinou vzniku onoho problému“. Jak o mně již z minulých dílů víte, na mé cestě soužití se psem jsem se nejvíc naučil od trenérů exotických zvířat a mořských savců, tedy zvířat, které nemůžete k něčemu donutit, ale se kterými se můžete pouze dohodnout. Zároveň mi přišlo trochu zvláštní, že když jsem řešil potíže v soužití s mým vlastním psem, které jsem nastínil v rozhovoru z minulého čísla, tuto informaci jsem sice několikrát obdržel od kynologů, ale ani jednou od těchto trenérů, kteří mi s řešením mých problémů pomohli nejvíce. Logicky mě tedy napadá otázka, jestli ve světě kynologie není ta univerzální poučka o „přenosu osobních problémů na psa“ a mantra o „respektu, důvěře a (ne)schopnosti být vůdcem“ až příliš zjednodušující a v jistém smyslu přeceňovaná.

V předchozích dílech jsme rozebírali, že pes má ze všech zvířecích druhů největší přirozenou vazbu na člověka. Je tedy logické, že naše vnitřní nastavení vnímá velmi citlivě a snadno se na něj přenáší. Zároveň znám pár lidí, kteří přestože nikdy na žádném cvičáku nebyli, nikdy se nezabývali vědou a teorií o chování zvířat, a přesto pro ně jejich psi udělají vše, co jim na očích vidí, aniž by na ně museli vyvíjet nepřiměřenou míru nátlaku. Moje zkušenost také říká, že existují typy osobností, které psy přirozeně přitahují a imponují jim. Až potud by se tedy zdálo, že nejde o přeceňování, nýbrž o poměrně výstižný popis skutečnosti. Je ale realita doopravdy tak černobílá? Znamená to zároveň, že „vůdcem smečky“ se člověk narodí a buďto to v sobě má a potom mu bude každý pes bez problémů fungovat, nebo to v sobě nemá a ať se snaží, jak chce, nakonec mu to nebude k ničemu?
První věc, nad kterou bych se rád zamyslel, je můj poznatek, že všichni ti „přirození vůdci smečky“, které jsem prozatím poznal, se svými psy žijí v poněkud jiném prostředí než většina z nás. Z mé zkušenosti jde o lidi, kteří zpravidla žijí mimo ruch města, v mnohem užším kontaktu s přírodou a ve světě, kde „psi opravdu mohou být psy“. Často tito psi mají dokonce možnost věnovat se činnosti, pro kterou byli po staletí cíleně šlechtěni a která je pro ně nejpřirozenější. Pokud v tomto prostředí řeknete psovi „tohle ne“, existuje pro něj spousta jiných možností, kam svou energii přesměrovat a jak naplnit přirozené psí potřeby. Pro takového psa je potom úplně stejně přirozené, pokud jej o něco požádáte, snažit se Vám vyhovět. To je ostatně vlastnost, kterou jsme chovem po celých těch 14000 let soužití člověka se psem šlechtili nejvíce.
Toto rozložení sil se ale velmi rychle změní, pokud člověka a psa přesuneme ze světa, kde je v kontaktu a souladu s přírodou, do víru města. Pokud vezmeme v úvahu, kolik civilizačních chorob a psychických poruch s sebou život v „moderním světě“ nese u lidí, pravděpodobně si dokážeme představit, že psi, kteří jsou s přírodou a emocemi spjati mnohem víc než člověk (dost možná i proto, že jim oproti nám chybí pár mozkových závitů), tuto změnu nesou mnohem hůře než my. Zároveň tady dochází ke zvláštní změně ve vzájemném vztahu člověka a psa. Ten samý člověk, který je pro psa bohem a přirozenou autoritou, člověk, se kterým pes původně pracoval v týmu na tom, aby oba přežili a zajistili si obživu a jeden na druhém byl životně závislý, se najednou stává někým, kdo říká „tohle ne“, ale už neposkytuje odpověď na otázku „když tedy tohle nesmím, jakým jiným způsobem naplním tu původní potřebu, kterou mi to „tohle ne“ odepírá?“. Z toho samého boha a charismatického vůdce smečky se najednou, alespoň do jisté míry, stává dráb, který místo toho, aby psovi dával smysl existence, mu odepírá jeho potřeby a „kazí mu zábavu“ a občas k tomu dokonce využívá velmi kruté prostředky.
A tady je místo pro můj první apel. Pokud někde, třeba v televizním pořadu, narazíte na osobnost, která Vám tvrdí, že „z výcviku psů se dělá až moc velká věda“ a že ve Vašem vztahu se psem chybí přirozený respekt, důvěra a potažmo energie vůdce smečky, zamyslete se v první řadě nad tím, jestli by se
náhodou vůdce v prostředí, ve kterém se svým psem žijete vy, alespoň částečně nezměnil ve vězeňského dozorce. A jestli ten respekt a důvěra náhodou nevyplývá také z toho, o čem mluvím výše. A v této souvislosti se hned nabízí další otázka. Neřešil by náhodou tento vůdce ve Vaší situaci ty samé potíže, jako řešíte Vy, například že mu jeho pes štěká, když je sám doma, ničí věci, je agresivní nebo neposlechne na první povel při přivolání? Soužití se zvířaty není exaktní vědou a málokdy se stává, že na otázky, které si klademe, získáme odpověď v podobě „jednoznačně a za všech okolností ano“ nebo „jednoznačně ne“, přesto se podle mého názoru jedná o důležitou otázku a o něco, co je nutné vidět, aby byla naše představa o fenoménu vůdce kompletní.
V odstavci výše mluvím o tom, že při úvahách o soužití se zvířaty, jejich chování a principech učení málokdy najdeme „jedinou univerzální a objektivní pravdu“. Proto i já musím připustit možnost, že se někde ve svých úvahách buďto přímo pletu, nebo minimálně že můj pohled na věc má jistá „šedá místa“. Nicméně i pokud tomu tak je, nezbývá mi, než si položit otázku, nakolik je informace „ve vztahu s tvým psem chybí respekt a důvěra“ a „tvůj pes se chová tak, jak se chová, protože ty máš sám se sebou tenhle problém a přenášíš to na něj“, konstruktivní. I kdyby to v daném kontextu byla informace pravdivá, je to něco, co může příjemce této informace ze dne na den změnit? Pomůže mu tato informace v jeho vztahu se psem, nebo ho naopak ještě více srazí, což potom podle té samé filozofie přenese na svého psa? V době mých kynologických začátků jsem řešil mnoho problémů se svým psem a jsem přesvědčen o tom, že tyto problémy doopravdy vyplývaly z větší části z nedostatku respektu, důvěry a problémů souvisejících s mou osobou. V této souvislosti je trochu paradoxem to, o čem píšu v úvodu. Tedy že z úst těch, kteří mě posunuli nejdál a pomohli mi nejvíc, jsem tuto formulaci nikdy neslyšel. Nemyslím si, že by to bylo proto, že to neviděli. Akorát věděli, že ta informace sama o sobě mi nejenom nepomůže a nikam dál mě neposune, ale naopak mě od úspěchu vzdálí místo toho, aby mi k němu pomohla.
Až do této chvíle vyznívá můj článek dosti pesimisticky, možná by se z něj dokonce dal vyvodit závěr, že tedy nemá smysl si vůbec psa pořizovat, pokud nežijeme někde mimo civilizaci a nemáme k dispozici stádo ovcí nebo se aktivně nezúčastňujeme honů, kde se náš pes může přirozeným způsobem realizovat. Taky v sobě nenese žádné doporučení pro ty, kteří se o sobě v minulosti dozvěděli, že nemají respekt a důvěru svého psa. Situace je ale naštěstí mnohem optimističtější.
V jednom z minulých dílů jsem srovnával lachtana v zoologické zahradě se psem ve velkoměstě. Popisoval jsem v něm, že tento lachtan je také vytržen ze svého přirozeného prostředí a musí zvládnout řadu chování, která jsou pro něj zcela nepřirozená, například nechat si dobrovolně odebrat krev a nechovat se agresivně ať už vůči personálu zoo, nebo vůči ostatním lachtanům. Moje poznání ze světa tréninku zvířat tedy ukazují, že současné vědomosti o modifikaci chování zvířat nám poskytují aparát, s jehož využitím můžeme dosáhnout pohodlného soužití s naším psem i ve městě a v bytě. Máme ale zároveň možnost zajistit našemu psovi, aby byl doopravdy šťastný a získat jeho respekt a důvěru, i když nejsme „přirozenými vůdci“?
Odpověď na tuto otázku, nebo alespoň na její podstatnou část, se taktéž skrývá za pojmem „trénink“, který je ale ve skutečnosti mnohem širší, než by se na první pohled mohlo zdát. Více o problematice tréninku a jeho vlivu na spokojenost zvířete a soužití s lidmi se dozvíte z následujících dílů seriálu, včetně toho, jak trénink souvisí s respektem a důvěrou. Do té doby bych Vás rád požádal, abyste si v případě, že k Vašim uším dorazí mantra o respektu a důvěře, vzpomněli na tento článek.

Vyšlo v časopise Haf & Mňau, č. 11/12 2015

Aktualita

Nabízíme
Co nabízíme   Školička jedná se o kurz 5ti lekcí, který je vhodný jak pro štěňátka, tak pro starší pejsky. Cílem kurzu je naučit a procvičit ...

Kalendář akcí

« 11 / 2019 »
Po Út St Čt So Ne
    123
4 5678910
11 121314 151617
18 1920 21222324
252627282930 
Nejbližší akce
Nejlevnější povinné ručení


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Astratex.cz - Svůdné spodní prádlo nejen pro vášnivé večery