PSINA

Úvodem tohoto dílu bych se odkázal na Kena Ramireze, jednu z největších kapacit v oboru tréninku zvířat. V rozhovoru s ním zazněla otázka, co podle jeho názoru nejvíce brání většímu rozšíření metodiky pozitivního posilování a on odpověděl, že podle jeho názoru jsou to sami trenéři pozitivního posilování a jejich omezená schopnost respektovat kolegy z oboru, kteří využívají jiné metodiky a nástroje. Rád bych se pokusil tuto bariéru, která mezi „pozitivkáři“ a zbytkem světa vznikla, alespoň trochu nabourat a v tomto díle se věnovat ožehavému tématu – trestům a korekcím

Vzpomínám si, jak na jednom z prvních seminářů na téma tréninku psů pozitivním posilováním, který jsem navštívil, nám přednášející představovala kvadranty operantního podmiňování. U negativního posílení a pozitivního trestu, nám řekla „Na tohle rovnou zapomeňte“. Vím, co jí k tomu vedlo. S odstupem těch několika let, během kterých jsem získal o něco více zkušeností jak z tréninku zvířat, tak i lidí, mi ale nepřipadá úplně šťastná.  V první řadě si musíme uvědomit, že každý organismus se schopností učení, ať už jde o naše psy nebo o nás, jejich majitele, se v prostředí, ve kterém žije s tresty vždycky a nutně setká. Ať už jde o situaci, kdy si omylem sáhneme na rozpálený sporák a spálíme si ruku (což je pozitivní trest) a potom, co ucukneme, pálení ustoupí (negativní posílení). Pokud si uměle nasadíme klapky na oči a budeme předstírat, že se naše zvíře nikdy nesetkalo s pozitivním trestem a negativním posílením, tak se nikdy nedozvíme pravdu o tom „proč můj pes (ne)dělá tohle) a co můžu udělat pro to, abych to změnil?  Což jsou základní otázky a hledání odpovědí na ně je náplň práce trenéra zvířat. Pokud si to neuvědomíme, nemůžeme dosáhnout v tréninku úspěchu. Přednášející ale mluvila o něčem jiném, mluvila o negativním posílení a pozitivních trestech, které přicházejí od nás, od trenérů, jako nástroj k úpravě chování. V tomto, výrazně užším, kontextu, ta věta „na tohle zapomeňte“ dává mnohem větší smysl. O nevýhodách a rizicích trestů a korekcí při tréninku jsme ostatně i v tomto seriálu mluvili již několikrát. Bohužel, ani tady není situace tak černobílá, aby bylo to tvrzení „na tohle rovnou zapomeňte“ bez výhrad přijatelné. Metodika pozitivního posilování obsahuje velmi efektivní nástroje, s jejichž pomocí lze změnit nežádoucí chování bez použití korekcí a trestů. Tato metodika zároveň stojí na dvou pilířích – na teorii a vědě a na zkušenostech a citu jejích trenérů. Abychom viděli věci v celém kontextu, pojďme se podívat na to „jak se rodí trenér pozitivního posilování“ v prostředí zoologických zahrad a akvárií. Když do tohoto prostředí přijde mladý a nezkušený trenér, dostane na začátku své kariéry k dispozici jedno nebo několik „bezproblémových zvířat“, na kterých si osvojuje základy praktického tréninku. Zároveň s tím má k dispozici tým zkušených trenérů, se kterými může problémy, které v jeho praxi nastanou, konzultovat. Tento nezkušený trenér má zároveň zakázáno používat při tréninku jakékoli tresty, korekce a cíleně použitá averziva obecně. Když se potom za několik let tento nezkušený trenér přerodí ve zkušeného trenéra, jeho pravomoce se rozšíří o povolení k použití averziv. Nicméně, v průběhu těch předchozích let měl možnost osvojit si efektivní používání postupů a nástrojů k řešení problémového chování bez averzivních postupů. Proto v době, kdy je mu toto povolení uděleno, je pro něj použití korekce až úplně poslední možnost, jak problémové chování řešit – je to tedy něco, k čemu se uchýlí pouze v případě, kdy „všechno ostatní selže“. Což se u nejzkušenějších trenérů stává možná 2x-3x do roka.

Je zde ale ještě jeden fakt, na který se velmi často zapomíná. To, co dělá trenéra trenérem, zdaleka nejsou jenom jeho teoretické znalosti, není to dokonce ani schopnost praktického použití nástrojů metodiky v obecné rovině. Aby byla celá skládanka kompletní, musí do ní zapadnout ještě jeden díl. A tím je znalost živočišného druhu, se kterým trenér pracuje. Trenér, který touto znalostí disponuje, je obeznámen s prostředím a přirozeným chováním druhu, který trénuje, je schopen velmi přesně číst řeč jeho těla a signály, které toto zvíře používá ke komunikaci i ty, ze kterých lze odhadnout „co nastane v příští vteřině“. Tento trenér má také velmi jasnou představu o tom, která riziková chování jsou pro daný druh typická, a pracuje s těmito chováními v rámci tréninkového procesu ještě dlouhou dobu předtím, než by se poprvé objevila – například pomocí managementu prostředí, budování náhradních neslučitelných chování apod. Tato schopnost je v tréninku i „běžném soužití“ nesmírně důležitá. Nežádoucí chování, které už má u zvířete vybudovanou historii posílení, se odbourává mnohem obtížněji a nese s sebou o to větší nároky na schopnosti trenéra. Proto je v některých situacích efektivnější nežádoucí chování potlačit již při jeho prvním výskytu – typickým příkladem je pes se silným loveckým pudem, kterému rozhodně nechceme dát možnost zkusit si, jaké to je uštvat a strhnout srnku. Odnaučit takového psa lovit čistě pomocí nástrojů pozitivního posilování je úkol pro zkušeného trenéra řádově na roky a riziko „recidivy“ zůstane po celou dobu života psa. 

Rozdíl oproti běžné kynologické praxi je, doufám, viditelný na první pohled. Neznám ze svého okolí ani jednoho majitele psa, který by při pořízení svého prvního psa těmito znalostmi disponoval. Většina z nás na začátku neměla dokonce ani základní náhled na celou metodiku, ani možnost konzultace se zkušeným trenérem. Naše cesta je tedy velmi rozdílná oproti standardnímu „zrodu“ trenérů pozitivního posilování. V každém případě, já jsem přesvědčen, že se čas od času každý z nás dostane do situace, kdy je použití (pozitivního) trestu, nebo chcete-li, korekce, jediným řešením, které je „tady a teď“ po ruce. A v takovou chvíli, aby byla korekce účinná, je nutné nad věcmi  zdlouhavě nepřemýšlet a jednat ve zlomku vteřiny. Stejně tak nemá smysl uvažovat nad tím, jestli je to „dobře nebo špatně“. Analýzu situace a prozkoumat jiné možnosti řešení problému můžete posléze, teď je nutné jednat.  Proto jsem se rozhodl sestavit souhrn několika bodů, které jsou z mého pohledu vhodné k prostudování předtím, než taková situace nastane:

1. Trestáte chování, netrestáte zvíře. Korekce by tedy měla proběhnout pokud možno bez emocí a měli byste se oprostit od pocitu, že „teď jste dali tomu dacanovi co proto“. A trest končí striktně momentem, kdy chování ustalo. Na žádné další emoce a apel na morálku zvířete tady není prostor.

2. Aby došlo ke spojení chování s trestem, je nutné provést korekci přesně v momentě, kdy chování nastalo. Tři vteřiny a více poté už je dlouho a tím pádem je to špatně.

3. Síla působení takového trestu by měla být nejmenší, která způsobí okamžité přerušení chování. Pokud bude menší, zvíře se z ní nic nenaučí. Pokud bude větší, zbytečně jej stresujeme a z „fondu důvěry“ vybíráme víc, než je nutné.

4. Pokud chceme konkrétní chování potrestat, musíme jej potrestat vždy, když nastane. Jinak trest ztrácí svůj účel a informace,  kterou se zvířeti snažíme předat, je pro něj nesrozumitelná. A pokud nám zvíře nerozumí, nemůže s námi být spokojené.

5. NIKDY netrestejte komunikaci – například to, že na Vás pes vrčí. Zvíře komunikuje proto, aby nemuselo zaútočit. Trestem nevyřešíte problém – jenom odnaučíte zvíře komunikovat. Pokud jej připravíte o schopnost varovat, nezbyde mu nic jiného, než bez varování zaútočit. Samozřejmě, pokud jde o život a k útoku už dojde, potom jde primárně o minimalizaci škod, ne o to zvíře něco naučit. Takhle daleko byste ale situaci neměli nikdy nechat zajít. Pokud směrem k Vám zvíře vysílá agresivní signály, ze situace odejděte a co nejdříve kontaktujte odborníka. Stejně tak, pokud je ritualizovaná agrese v situaci, kterou potřebujete v běžném životě zvládat, určena jinému člověku nebo zvířeti.

 Na závěr bych rád zopakoval to, co již v mém seriálu několikrát zaznělo – „čistě pozitivní“ trénink je chiméra, která ve skutečnosti neexistuje. K tomu, abychom mohli úspěšně analyzovat a měnit chování našich zvířat, musíme vidět všechny čtyři kvadranty operantního podmiňování, ne jenom dva. Ostatně, rozdíl, mezi „čistě pozitivními“ trenéry a těmi ostatními je často jenom v tom, že „ti ostatní“ to narozdíl od těch prvních vidí.

Jakub Beran

Vyšlo v časopise Haf&Mňau

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek